Fulltextové hledání

Úvod: Mechanismus účinku ezetimibu doplňuje účinek statinů, a tudíž je ezetimib vhodnou léčbou pro pacienty, kteří netolerují hypolipidemika, nebo pro ty, kteří nedosahují cílových hodnot lipidů.
Cíl: Zhodnotit účinnost a bezpečnost ezetimibu při dlouhodobém sledování pacientů v lipidologické ambulanci s důrazem na motivaci k léčbě a vliv na dosažení cílových hodnot lipidů.
Metody: V naší databázi jsme identifikovali 295 ambulantních pacientů, u kterých byla zahájena léčba ezetimibem v době 13 měsíců po uvedení tohoto léku na kanadský trh. Anamnestická a laboratorní data byla shromažďována před zahájením léčby a při první návštěvě po zahájení léčby. Pro statistické srovnání účinku ezetimibu na parametry lipidového metabolismu byl použit párový t-test a pro hodnocení účinku na dosažení cílových hodnot lipidů byl použit χ2 test.
Výsledky: Léčba ezetimibem vedla ke zvýšení podílu pacientů, kteří dosáhli cílové hodnoty lipidů (o 25 % pro LDL cholesterol a o 21,7 % pro poměr celkového/HDL cholesterolu; p ≤ 0,001). Monoterapie ezetimibem vedla k významnému snížení LDL cholesterolu o 18 % (p < 0,001) a poměru celkového/HDL cholesterolu o 15 % (p < 0,011). Účinek ezetimibu kombinovaného s jinými hypolipidemiky byl obdobný; LDL cholesterol se snížil o 22 % (p < 0,001) a poměr celkového/HDL cholesterolu o 15,4 % (p < 0,011). Stejný hypolipidemický účinek byl zjištěn u diabetiků. V této podskupině nemocných vedlo přidání ezetimibu k dosavadní léčbě k trojnásobnému nárůstu pacientů, kteří dosáhli cílových hodnot LDL cholesterolu, a dvojnásobnému nárůstu počtu pacientů, kteří dosáhli cílového poměru celkového/HDL cholesterolu. Pouze 7 % pacientů přerušilo léčbu pro nežádoucí účinky.
Závěr: U pacientů, kteří byli odesláni do specializovaného lipidologického centra (typicky pro nežádoucí účinky hypolipidemik nebo nemožnost dosáhnout cílových hodnot), vedla léčba ezetimibem k významnému nárůstu podílu těch, kteří dosáhli cílových hodnot lipidů. Tato léčba nebyla provázena významnými nežádoucími účinky.

Úvod: Okamžitá reakce přihlížejícího nebo samotného pacienta na příznaky cévní mozkové příhody je hlavní a nejdůležitější krok pro včasné, a tím pádem efektivní zahájení léčby. Celosvětově probíhala řada kampaní s cílem zvýšit povědomí o cévní mozkové příhodě, jejich dopad je ale nejasný.
Metoda: Ve dvou databázích byly vyhledány články shrnující výsledky vzdělávacích osvětových kampaní o cévní mozkové příhodě. Později byly přidány ještě tři články věnující se kampaním zaměřeným na děti. Všechny tyto články byly hodnoceny s cílem získat přehled a kontext pro uvedení českého vzdělávacího programu HOBIT.
Výsledky: Do přehledu bylo zahrnuto 39 studií. Všechny studie popisují uspořádání vzdělávacích kampaní. Vzdělávání probíhalo za využití různých způsobů šíření informací, placených i neplacených médií, bylo zaměřeno na dospělou populaci nebo specifické skupiny a bylo organizováno jako jednorázové události nebo dlouhodobé kampaně. Kvůli rozdílným přístupům k měření efektivity kampaní, která byla zjišťována jako "znalosti o cévní mozkové příhodě" nebo "jednání v případě podezření na cévní mozkovou příhodu", byla efektivita kampaní obtížně srovnatelná. Šest studií ukázalo, že je díky kampaním možné zlepšit chování populace v případě vzniku cévní mozkové příhody. Dvacet publikací svědčilo o zlepšení znalostí, z nich ale šest selhalo ve zlepšení reakce na vznik příznaků. Dvě studie představily neúspěšné kampaně. Výsledky tří kampaní zaměřených na děti naznačovaly, že vzdělávání dětí by mohlo být efektivní i v dlouhodobé perspektivě.
Závěr: Vzdělávání dospělých týkající se cévní mozkové příhody je nákladné a efektivita je omezená nebo žádná. Slibným řešením je vzdělávání dětí ve školách.

Hybridní ablace (hybrid ablation, HABL) fibrilace síní jako kombinace endoskopické, minimálně invazivní, epikardiální ablace při zavřeném hrudníku spolu s přesností endokardiální metody vedené systémem CARTO byla zavedena ve snaze překonat limitace současných možností léčby pacientů s perzistující fibrilací síní (persistent atrial firbrillation, PSAF) a dlouhodobě perzistující fibrilací síní (long-standing persistent atrial fibrillation, LSPAF). Smyslem toho monocentrického, prospektivního klinického registru bylo zhodnotit bezpečnost a proveditelnost i účinnost HABL u pacientů s PSAF a LSPAF jeden rok po výkonu. V období od července 2009 do prosince 2014 byla HABL provedena celkem u devadesáti (n = 90) pacientů (PSAF, n = 39 a LSPAF, n = 51). Průměrná délka incidence fibrilace síní byla 4,5 ± 3,7 roku. Šest měsíců po ablaci bylo 78 % pacientů v sinusovém rytmu. Dvanáct měsíců po výkonu bylo v sinusovém rytmu 86 % pacientů a 62,3 % v sinusovém rytmu bez podávání antiarytmik skupin I/III. Na základě těchto výsledků lze usuzovat, že u pacientů s perzistující a dlouhodobě perzistující fibrilací síní je třeba uvažovat o kombinaci epikardiální a endokardiální radiofrekvenční ablace, protože se jedná a bezpečnou a účinnou metodu obnovy sinusového rytmu.

Popisujeme případ 16letého asymptomatického chlapce, odeslaného na naše pracoviště pro vyšetření srdečního šelestu. Echokardiografické i angiografické vyšetření prokázalo anomálii v odstupu pravé koronární tepny z plicnice spolu s dilatací levé koronární tepny a několika velkými kolaterálami. Cílem chirurgického řešení je vytvoření fyziologického koronárního oběhu.

Pacienti s blokádou pravého Tawarova raménka (RBBB) a se srdečním selháním nejsou ve velkých randomizovaných klinických studiích hodnotících účinnost srdeční resynchronizační léčby (SRL) dostatečně zastoupeni, protože jsou do těchto projektů zařazováni hlavně pacienti s blokádou levého Tawarova raménka. Ve shodě s výsledky nedávno publikované metaanalýzy naše studie se 14 pacienty s RBBB a srdečním selháním léčenými klasickou SRL (biventrikulární stimulací) prokázala, že žádný z nich neodpovídá na léčbu, jde tedy o "non-respondéry".
Alternativou v případě neúspěšné biventrikulární stimulace je v současnosti bifokální stimulace, speciální metoda simultánní stimulace pomocí elektrod implantovaných do pravé komory. Na základě výsledků studie BRIGHT byla na naší kardiologické klinice provedena u 25 pacientů se srdečním selháním a s neúspěšnou biventrikulární stimulací provedena implantace bifokálního stimulátoru do pravé komory. Během 12měsíčního sledování došlo ke zlepšení funkční třídy NYHA a zvýšení ejekční frakce levé komory (dvouleté přežití 77 %).
Bifokální stimulace pravé komory by u pacientů s RBBB a pokročilým srdečním selháním mohla představovat přijatelnou alternativu klasické biventrikulární stimulace, protože zajišťuje racionálnější elektrickou "resynchronizaci", i když hemodynamický a funkční přínos bifokální stimulace je teprve nutno prokázat.

Cíl: Zjistit dynamiku autonomního nervového systému (ANS) pomocí variability srdeční frekvence (heart rate variability, HRV) během akutní expozice normobarické hypoxii a po ní, k níž dochází během jednoho sezení podle protokolu intermitentního hypoxického tréninku.
Materiál a metody: Čtyřiadvacet zdravých mužů ve věku 28,0 ± 7,2 (průměr ± SD) vdechovalo po dobu jedné hodiny hypoxický vzduch (inspirační koncentrace kyslíku [FiO2] 12,3 ± 1,5 %) z hypoxického generátoru (AltiPro 8850 Summit+, Altitude Tech, Kanada). Před expozicí hypoxii, během ní a po ní se provádělo vyšetření pulsní oxymetrií a měřila se variabilita HRV.
Výsledky: Na konci hypoxického sezení vykazovali všichni hodnocení jedinci vyšší nízkou frekvenci (lnLF) (6,9 ± 1,1 ms² vs. 7,5 ± 1,1 ms²; p = 0,042), LF/HF (1,5 ± 0,8 vs. 3,3 ± 2,8; p = 0,007) a směrodatnou odchylku 2 na Poincarého mapě (SD2) (92,8 ± 140,0 ms vs. 120,2 ± 54,2 ms; p = 0,005) i nárůst celkové síly (7,7 ± 1,1 ms² vs. 8,1 ± 1,2 ms²; p = 0,032) a směrodatné odchylky intervalu mezi dvěma normálními tepy (SDNN) (57,3 ± 31,0 ms vs. 72,3 ± 41,1 ms; p = 0,024), avšak nižší entropii vzorku (SampEn) (1,6 ± 0,2 vs. 1,4 ± 0,2; p = 0,010). Bezprostředně po expozici hypoxii se snížila hodnota LF/HF (3,3 ± 2,8 vs. 2,2 ± 1,8; p = 0,001) při současném významném zvýšení lnHF (6,6 ± 1,4 ms² vs. 7,1 ± 1,3 ms²; p = 0,020).
Závěr: Akutní normobarická hypoxie jako součást jednoho sezení v rámci tréninkového protokolu intermitentní hypoxie vede ke změnám aktivity ANS. Během expozice hypoxii převažuje tonus sympatiku a okamžitě po zrušení účinku hypoxií indukovaného faktoru dochází k nárůstu tonu parasympatiku.

Termínem multimodální zobrazování u ischemické choroby srdeční (ICHS) se označuje použití kombinací zobrazovacích metod k získávání informací. Mezi tyto kombinace, používané v režimech "side-by-side" nebo "fusion", patří výpočetní tomografie (computed tomography, CT) a jednofotonová emisní výpočetní tomografie (single photon emission computed tomography, SPECT), pozitronová emisní tomografie (positron emission tomography, PET) a CT a PET s magnetickou rezonancí (MR). Tímto způsobem získané údaje umožňují souhrnné (sumární) nebo synergistické získávání informací. Například morfologii (koronární pláty/stenózy) lze zobrazovat koronární CT angiografií, zatímco funkční aspekty ICHS jako abnormality perfuze myokardu nebo jeho metabolismus lze hodnotit vzájemně se doplňujícími metodami, aby bylo možno odlišit hemodynamicky významné stenózy od hemodynamicky nevýznamných stenóz. Rozlišení těchto dvou entit významně ovlivňuje léčbu pacienta. Kromě diagnostického přínosu mají tyto kombinace různých metod zobrazování využití i v prognostice. V tomto článku se zabýváme různými možnostmi multimodálního zobrazování (CT/SPECT, PET/CT a PET/MR) při vyšetřování pacientů s podezřením na ICHS, případně s potvrzenou ICHS, a uvádíme je do kontextu současných poznatků.

Úvod: Léčba dlouhodobě působícími antihypertenzivy zabraňuje vzestupu krevního tlaku v ranních hodinách, což příznivě ovlivňuje kardiovaskulární riziko. V desetitýdenní studii jsme pomocí AMTK sledovali vliv imidaprilu na 24hodinovou kontrolu krevního tlaku.
Materiál a metodika: Do studie bylo zařazeno 412 pacientů (52 % mužů) starších 18 let (21-89; průměr 58; medián 60) s mírnou nebo středně závažnou hypertenzí. Monoterapií imidaprilem bylo léčeno 302 pacientů (73 %) (nově léčení či přechod z jiné léčby), kombinací imidaprilu s jiným antihypertenzivem bylo léčeno 65 pacientů (16 %) a od 45 pacientů (11 %) nebylo získáno dostatek dat k vyhodnocení. Během 10 týdnů byly provedeny tři návštěvy se dvěma AMTK (2. kontrola-závěr). Pro získání dat byl použit standardní formulář a krevní tlak včetně AMTK byl monitorován standardním způsobem podle guidelines. Průměrná dávka imidaprilu byla 11 mg denně.
Výsledky: Průměrný krevní tlak při vstupu byl 155/92 mm Hg (medián 155/92) a po osmi týdnech léčby klesl na 132/80 mm Hg (medián 130/80; p < 0,001 pro obě hodnoty TK). U nově zjištěných hypertoniků došlo k poklesu ze 153/92 mm Hg (medián 155/90) na 132/81 mm Hg (medián 130/80) (p < 0,001 pro obě hodnoty). U pacientů, u nichž byla léčba změněna na imidapril (switch) došlo k poklesu ze 155/92 mm Hg (medián 155/95) na 134/79 mm Hg (medián 135/80) (p < 0,001 pro obě hodnoty). U již dříve léčených pacientů došlo k poklesu TK ze 161/95 mm Hg (medián 160/95) na 131/78 mm Hg (medián 130/80) (p < 0,001 pro obě hodnoty). Dvacetičtyřhodinový průměrný TK se snížil ze 141/83 mm Hg na 127/76 mm Hg (p < 0,001 pro všechny hodnoty). Ve skupině léčené monoterapií (noví pacienti, resp. switch) se průměry také snížily statisticky signifikantně na hodnoty doporučené pro AMTK (ze 138/82 na 126/76 mm Hg, resp. ze 142/83 na 128/76 mm Hg; p < 0,001 pro všechny hodnoty) a stejná hladina významnosti (p < 0,001) platila pro změnu denního i nočního průměru. U již dříve léčených pacientů klesl 24hodinový průměr ze 145/84 na 128/75 mm Hg (p < 0,001 pro obě hodnoty). Předčasně byla léčba ukončena u šesti pacientů (1,5 % celého souboru), kteří byli všichni léčeni monoterapií. U poloviny z nich byl důvodem přerušení suchý kašel (0,8 % celého souboru).
Závěr: Léčba imidaprilem v průměrné dávce 11 mg 1× denně vedla k velmi dobré dvacetičtyřhodinové kontrole krevního tlaku, a to jak v monoterapii (nově léčení pacienti i přechod z jiné léčby), tak při kombinaci s jinými antihypertenzivy. Suchý dráždivý kašel se objevil v méně než 1 % případů, což potvrzuje nízký výskyt tohoto nežádoucího účinku z jiných pozorování.

Cíl: Analyzovat střednědobé výsledky pacientů po náhradě kořene aorty s reimplantací aortální chlopně (tzv. Davidově operaci).
Metodika: V období 8/2007-12/2010 byla v CKTCH Brno 57 pacientům provedena náhrada kořene aorty s reimplantací aortální chlopně. Operováno bylo 45 mužů (75 %) a 12 žen, jejich průměrný věk činil 47,2 roku. Devět pacientů bylo operováno urgentně pro akutní disekci. Průměrný stupeň předoperační aortální regurgitace byl 2,2 (± 1,1). Ve 26 případech byl kromě náhrady kořene aorty a reimplantace chlopně proveden i výkon na cípech aortální chlopně.
Výsledky: Třicetidenní mortalita byla 1,8 % (jeden pacient zemřel na kardiogenní šok). Ve sledovaném období dále zemřeli dva operovaní (multiorgánové selhání 34. den po operaci; srdeční selhání po infarktu myokardu devět měsíců po operaci). Celková mortalita ve sledovaném období (16 ± 9 měsíců) je 5,3 %. K pooperačním neurologickým komplikacím došlo u tří operovaných, u dvou z nich se stav upravil ad integrum.
Rok po operaci bylo vyšetřeno 32 pacientů. Více než 90 % z tohoto souboru bylo ve funkční třídě I nebo II klasifikace NYHA. Ve dvou případech došlo ke zhoršení funkční třídy klasifikace NYHA, u ostatních došlo ke zlepšení nebo funkční třída zůstala stejná (pacienti neměli potíže ani před operací). Dvacet pět pacientů (78,1 % souboru) nemělo rok po operaci žádnou nebo mělo pouze stopovou aortální regurgitaci. Regurgitace 2. stupně byla zjištěna u šesti pacientů, jeden pacient má aortální regurgitaci 3. stupně a je indikován k reoperaci.
Závěr: Náhrada kořene aorty s reimplantací aortální chlopně má význam převážně u mladších pacientů, jimž umožňuje návrat do normálního života bez nutnosti antikoagulační léčby a eliminuje další rizika vyplývající ze života s umělou chlopní. Časné výsledky těchto operací jsou dobré, na dlouhodobější si v našich podmínkách budeme muset počkat. Domníváme se, že pro určitou skupinu pacientů je tato metoda již nyní "zlatým standardem" operační léčby aortální regurgitace při dilataci kořene aorty a anulu aortální chlopně.

Nejnovější doporučené postupy pro léčbu infarktu myokardu s elevacemi úseku ST se jednoznačně vyslovují ve prospěch urychleného mechanického otevření uzavřené infarktové (culprit) koronární tepny. Probíhá však intenzivní diskuse ohledně léčby koronárních tepen se stenózami, které však nejsou tepnami, jejichž uzávěr vedl k akutnímu infarktu myokardu. Přestože údaje z retrospektivních studií a registrů naznačují, že by řešení mělo být ve druhém čase, je podle výsledků nedávno publikované randomizované studie výsledný stav pacientů při úplné revaskularizaci po dané primární PCI lepší. V našem článku se zabýváme touto spornou otázkou na základě analýzy nejnovějších a nejvýznamnějších publikací a předkládáme osobní názor podložený zkušenostmi z klinické praxe v našem centru.

Bylo popsáno široké spektrum neurologických komplikací vzniklých po srdeční katetrizaci, přičemž nejčastějšími z nich jsou cévní mozkové příhody a neurooftalmologické projevy. V této kasuistice popisujeme přechodnou parézu třetího mozkového nervu (nervus oculomotorius) v návaznosti na diagnostickou srdeční katetrizaci. Muž ve věku 59 let vyhledal lékařské ošetření v nemocnici pro dvojité vidění při pohledech všemi směry, které se vyvinulo po diagnostické levostranné srdeční katetrizaci. Fyzikálním vyšetřením u něj bylo zjištěno omezení addukce, pohledu vzhůru a pohledu dolů na pravém oku, jakož i pravostranná hypermetropie suspektní z parézy n. oculomotorius. Pacient při korekci vykazoval normální zrakovou ostrost, měl normální nález na očním pozadí a ani v dalším neurologickém nálezu nebyly zjištěny žádné abnormality.
Výsledky zobrazení mozku byly negativní. Po částečném ústupu příznaků byl nemocný propuštěn do domácího ošetření s doporučením strategie modifikující jeho rizikové faktory, zahrnující užívání antiagregačního léčiva, statinu a beta-blokátoru.

Narůstající výskyt kardiovaskulárních onemocnění ukazuje na zásadní potřebu intenzivního výzkumu v oblasti prevence těchto onemocnění a screeningu vrozených kardiovaskulárních poruch a rizikových faktorů. Studie u dvojčat nabízí možnost zhodnotit vliv genetických faktorů a faktorů prostředí a také interakcí mezi nimi. U krevního tlaku a jeho složek, tuhosti cévní stěny a intimomediální šíře arteria carotis je dědičnost jen malá, ale tvorba karotického plátu a koronární ateroskleróza jsou silně geneticky podmíněné. Tyto nálezy podpořily důležitost identifikace specifických genetických faktorů a screeningu osob s vysokým rizikem v důsledku dědičnosti. Další studie by pak měly zhodnotit přínos případných screeningových programů. Významnou příležitostí v genetickém výzkumu jsou páry monozygotních dvojčat, z nichž jen jedno má určité onemocnění. Takový výzkum může pomoci zhodnotit význam určitých prenatálních a postnatálních (epigenetických, stochastických) faktorů prostředí ve vývoji daného onemocnění. Longitudinální studie dvojčat představují ideální model ke studiu epigenetického driftu uvnitř páru (např. DNA metylace, modifikace histonů) během času. V budoucnosti by tyto studie dvojčat mohly pomoci rozplést epigenetické změny spojené s kardiovaskulárními biomarkery rizika onemocnění, což by mohlo napomoci při identifikaci těch osob, které mají zvýšené riziko pro budoucí kardiovaskulární onemocnění. Jelikož ve většině studií dvojčat je zjišťován významný vliv specifických faktorů prostředí, je i nadále důležitý tradiční koncept deterministické úlohy modifikovatelných faktorů prostředí, jako je kouření, nezdravá strava nebo omezená fyzická aktivita.

Cíl: Prognostická hodnota kalcifikace prstence mitrální chlopně (mitral annular calcification - MAC) je významná nejen proto, že sdílí stejně rizikové faktory s dalšími cévními aterosklerotickými změnami, ale i proto, že zvyšuje morbiditu a mortalitu z kardiovaskulárních příčin. Cílem této studie bylo posoudit spojení závažnosti MAC s echokardiograficky zjištěnými abnormalitami levého srdce, hlavně abnormální funkcí chlopní i abnormální systolickou a diastolickou funkcí levé síně (LS).
Metody: Prospektivně jsme získávali 12svodové elektrokardiogramy a transthorakální echokardiogramy (TTE) pacientů indikovaných k "non-emergentnímu" echokardiografickému vyšetření v nemocnici terciární péče. Kalcifikace prstence mitrální chlopně byla klasifikována jako mírná, středně těžká a těžká. K parametrům běžně měřeným při TTE se navíc specificky zaznamenávaly lineární rozměry LS, její objem v plnicí a vypuzovací fázi i ejekční frakce LS.
Výsledky: Z 80 pacientů vhodných k zařazení do studie jich 47 mělo mírnou MAC, 29 středně těžkou, a 4 pacienti měli těžkou MAC. Mezi postižení chlopní, zjišťovaná hlavně dopplerovskou echokardiografií, patřily stenózy mitrální chlopně, mitrální nedostatečnost, aortální skleróza a nedostatečnost aortální chlopně s vysokou statistickou významností (hodnoty p 0,00, resp. 0,00, 0,00 a 0,00). Mezi pacienty s různým stupněm závažnosti MAC a lineárním rozměrem LS byl zjištěn vysoce významný statistický rozdíl (p < 0,00), přičemž objem LS v plnicí i vypuzovací fázi i ejekční frakce LS - s výjimkou objemu v pasivní vypuzovací fázi a pasivní ejekční frakce LS - nebyly statisticky významné.
Závěry: Existuje přímý úměrný vztah mezi závažností MAC a přidruženým postižením levostranných chlopní, zvětšením lineárního rozměru LS i nižší celkovou funkcí LS.

Cíl:
Cílem práce bylo posoudit účinnost a bezpečnost intrakoronárního podání autologních mononukleárních buněk kostní dřeně (MBKD) u nemocných s chronickým infarktem myokardu (IM).
Metodika:
Z celkem 31 nemocných léčených intrakoronárním podáním autologních MBKD v akutní fázi IM jich 13 vykazovalo funkční zlepšení (ale nikoliv normalizaci hybnosti stěn) při kontrolním vyšetření ve třetím měsící po IM a souhlasilo s opakovanou transplantací MBKD. Tito nemocní byli randomizováni buď k opakované transplantaci MBKD (n = 7) či do tříměsíční kontrolní skupiny (n = 6).
Výsledky:
V souvislosti s opakovanou intrakoronární transplantací MBKD se objevily 3 komplikace. Dvě z nich bezprostředně souvisely s opakovanými dislokacemi katetrového balonku na hladkém povrchu stentu, krytého intimální proliferací, která vedla k nevýznamné restenóze ve stentu. Tyto dislokace balonku se objevovaly během opakovaných insuflací balonku v průběhu intrakoronární implantace buněk a vedly k disekci na povrchu intimy a ke vzniku IM. U třetího nemocného byl nalezen izolovaný vzestup troponinu I po implantaci buněk. Kontrolní výsledky v šestém měsíci sledování neprokázaly žádné zlepšení funkce či perfuze v oblasti IM. Časté komplikace v souvislosti s intrakoronární implantací buněk a chybění zlepšení funkce či perfuze po léčbě byly příčinou předčasného ukončení studie.
Závěr:
Opakované intrakoronární podání autologních MBKD u nemocných s chronickým IM může být spojeno s relativně častými komplikacemi a nevede ke zlepšení nemocných.

Úvod: Přes úspěšné zavedení intervenční léčby akutních koronárních syndromů v České republice průzkumy z poslední doby prokázaly, že koronární intervence a farmakologickou léčbu je nutno kombinovat s ovlivněním životosprávy a rizikových faktorů. Hodnotili jsme vliv intervencí po infarktu myokardu, zaměřených na řadu rizikových faktorů u vysoce rizikové populace s omezeným přístupem k hypolipidemikům a revaskularizačním výkonům.
Metody: V letech 1992-1993 jsme do 18měsíčního programu intervence zaměřeného na dyslipidemii, kouření a stravu s vysokým obsahem nasycených tuků zařadili všechny muže ve věku do 60 let (n = 68) a všechny ženy mladší 65 let (n = 40), kteří přežili infarkt myokardu a byli propuštěni z jediné koronární jednotky. Ve 30 % se jednalo o diabetiky a 46 % zbývajících jedinců splňovalo kritéria ATP III pro metabolický syndrom.
Výsledky: Po jednom roce klesla koncentrace non-HDL-cholesterolu o 27 %, podíl kuřáků ze 47 % na 16 %, a skóre stravy se podstatnou měrou zlepšila. Ve srovnání s kontrolní populací 96 pacientů propuštěných z uvedené koronární jednotky ve stejném časovém intervalu v letech 1990-1991 se celková mortalita u mužů za 2,6 let statisticky významně snížila (poměr rizik se pohyboval v rozmezí od 0,083 do 0,18) a zůstala nižší po 6,7 let, což byla maximální doba sledování. U žen uvedené intervence celkovou mortalitu významně neovlivnily.
Závěr: Multifaktoriální intervence po infarktu myokardu u mužů mladších 60 let s omezeným přístupem k revaskularizačním výkonům radikálně snížily celkovou mortalitu po dobu 2,6 let.

Cílem článku je zamyslet se, jak nejlépe postupovat při řešení komplikací u infikovaných pseudoaneuryzmat u narkomanů.
Z dostupné literatury je zřejmé, že největší zkušenosti mají lékaři z USA a Íránu. Přesto neexistuje jednotný názor na řešení ischemie dolní končetiny v první době.
Od prosince 2006 jsme na naší chirurgické klinice ošetřovali tři takové případy, se snahou zachránit život i končetinu pacientovi. Neměli bychom také opomenout socioekonomický pohled na tento problém.
Zdá se, že je vhodné posuzovat každý případ individuálně a pečlivě zvážit cévní rekonstrukci v první době léčby infikované falešné výdutě femorální tepny.

Cíl práce:
Přítomnost diabetes mellitus výrazně zhoršuje prognózu hypertenze jak při vzniku aterosklerotických (makrovaskulárních), tak mikrovaskulárních komplikací. Směrnice Evropské společnosti pro hypertenzi a Evropské kardiologické společnosti proto doporučují podstatně důraznější léčbu hypertenze s dosažením cílových hodnot krevního tlaku nižších než 130/80 mm Hg.
V naší předchozí práci jsme popsali vysokou prevalenci hypertenze v ordinacích 150 praktických lékařů v České republice. Zároveň jsme zjistili špatnou kontrolu hypertenze, neboť cílových hodnot krevního tlaku nižších než 140 a nižších než 90 mm Hg bylo dosaženo jen u 21,8 % hypertoniků, kteří byli léčeni farmakologicky. Cílem naší studie bylo ověřit si kontrolu hypertenze u diabetiků v klinické praxi praktických lékařů.
Metodika:
Průzkumu se účastnilo 150 praktických lékařů z Čech a Moravy. Každý zúčastněný praktický lékař vyšetřil a zaznamenal údaje u 15 po sobě přicházejících pacientů (ve věku 45 a více let) bez ohledu na účel jejich návštěvy. Byl tak získán soubor celkem 2 211 pacientů ve věku 45 let a více. Pro účely této studie jsme z tohoto souboru 2 211 pacientů ve věku 45 let a více vybrali populaci pacientů s diabetes mellitus, porušenou lačnou glykemií, a soubor hypertoniků bez diabetes mellitus a bez porušené lačné glykemie.
Výsledky:
Cílových hodnot krevního tlaku méně než 130 mm Hg a méně než 80 mm Hg bylo dosaženo jen u 4,7 % diabetiků léčených antihypertenzivy. Tyto výsledky názorně ukazují, že kontrola hypertenze u diabetiků je ještě horší než u hypertoniků bez diabetes mellitus.
Kombinací tří a více antihypertenziv byla léčena jen jedna pětina nemocných. Zatímco kontrola systolického tlaku se s věkem významně zhoršuje - ve věkových skupinách 65-74 let a nad 74 let má nekontrolovaný systolický tlak ł 130 mm Hg 92,4 % a 93,1 % - ve skupině nejmladší je těchto pacientů (s nekontrolovaným TK) významně méně, tj. 76,8 %. Systolický tlak ł 140 mm Hg má ve věkových skupinách 65-74 let a nad 74 let 78,6 % a 75,9 %, v nejmladší věkové skupině významně méně - 57,1 %.
Naproti tomu kontrola diastolického tlaku pod 90 mm Hg se s věkem spíše nevýznamně zlepšuje a je dosahována u 56,5 až 63,2 % diabetiků s hypertenzí, snížení diastolického tlaku pod 80 mm Hg se dosahuje jen v 8,9 až 17,2 %. Tato čísla ukazují, že i kontrola diastolického tlaku pod 80 mm Hg představuje náročný cíl.
Závěr:
Naše studie ukazuje, že cílového krevního tlaku méně než 130 a méně než 80 mm Hg se dosahuje jen u necelých 5 % diabetiků s hypertenzí. Naše nálezy zároveň dokládají, že špatná kontrola hypertenze u diabetiků je způsobena především špatnou kontrolou systolického tlaku, která se s vyšším věkem dále významně zhoršuje. Tyto výsledky jsou alarmující a ukazují na nutnost důraznější léčby hypertenze (zejména kombinační) u diabetiků.

Úvod:
V roce 2001 proběhl v sedmi evropských zemích průzkum "ATP (Angina Treatment Patterns) Survey". Tento průzkum měl za cíl získat dosud chybějící demografické údaje o nemocných se stabilní anginou pectoris (AP), charakterizovat současné metody diagnostiky a stratifikace rizika a popsat současné terapeutické zvyklosti. Výsledky mezinárodního průzkumu dosud nebyly publikovány. V tomto sdělení jsou uvedeny údaje z České republiky (ČR).
Metodika:
V ČR se průzkumu zúčastnilo 75 ambulantních lékařů, kteří do něho zařadili 640 ambulantních nemocných se stabilní AP. Údaje byly získány formou dotazníku vyplněného lékařem při první návštěvě. Současně dostal každý nemocný deník, do kterého po dobu 30 dnů zapisoval údaje o počtu, intenzitě a okolnostech vzniku anginózních záchvatů a spotřebě nitroglycerinu. Údaje z deníku byly vyhodnoceny lékařem při druhé návštěvě o 4 týdny později. Údaje z dotazníků pak byly analyzovány metodami deskriptivní statistiky.
Výsledky:
Průměrný věk nemocných byl 67,1 ± 9,2 roků, mužů bylo 55,3 %. Nemocní měli vysoké rizikové skóre ischemické choroby srdeční ICHS - hypertenzí jich trpělo 70,6 %, hyperlipidemii mělo 65,5 %, diabetes mellitus 35,9 %, více než 90 % mělo nadváhu, průměrná hodnota BMI byla 28,2 ± 4,1 kg/m2. Většina měla také jiné klinické formy ICHS (akutní koronární syndrom v anamnéze 57,0 %, srdeční selhání 12,8 %) nebo manifestní aterosklerózu v jiném povodí než koronárním (ischemickou chorobu dolních končetin 16,3 %, cerebrovaskulární příhody 15,3 %) či trpěla jinými přidruženými onemocněními. Průměrný počet anginózních záchvatů byl 4,1 ± 5,7/týden, průměrná spotřeba nitroglycerinu byla 3,4 ± 5,8 jednotek/týden. Klinickou závažnost AP hodnotili ošetřující lékaři podle klasifikace CCS u 34,5 % nemocných stupněm I, u 49,2 % stupněm II, u 11,9 % stupněm III a u 1,9 % stupněm IV. Každý nemocný v průměru užíval 2,14 antianginózních léků. Dominovaly dlouhodobě účinkující nitráty (82,8 % nemocných), následovaly betablokátory (64,4 %), blokátory kalciových kanálů (33,8 %), molsidomin (20,2 %) a trimetazidin (13,1 %). Obecně byly podávány nízké denní dávky.
Závěr:
Výsledky průzkumu "ATP Survey" charakterizují ambulantní nemocné se stabilní AP, používané diagnostické postupy a léčebné zvyklosti v ČR.