Fulltextové hledání

Cíl: Vyhodnotit potřebu EKG monitorace u neselektovaných pacientů po prodělané infekci covid-19 a odhadnout riziko rozvoje arytmií a změny variability srdeční frekvence. Metody: Mezi březnem 2020 a lednem 2021 byli pacienti, kteří se zotavili ze symptomatické infekce SARS-CoV-2 prokázané polymerázovou řetězovou reakcí (PCR) (varianty alfa a beta), zařazeni do prospektivní observační kohortové studie CoSuBr (COvid SUrvivals in BRno). Byly provedeny dvě sedmidenní monitorace EKG ve dvou časových intervalech: nejméně šest týdnů po infekci a s ročním odstupem. Vedle demografických parametrů, anamnézy a klinického vyšetření byla hodnocena i variabilita srdeční frekvence (HRV). Výsledky: Studijní soubor tvořilo 74 jedinců, z toho 42 žen (56,8 %). Průměrný věk činil 48 let (rozmezí 21-77 let). Průměrný časový interval mezi nástupem nákazy a první návštěvou dosahoval 105 dní. V době zařazení se u 61 % pacientů projevovaly přetrvávající příznaky, přičemž více než polovina celého souboru (51,3 %) zmínila alespoň jeden příznak možného srdečního původu (dýchací potíže, bušení srdce, nevýkonnost, únava). Nedošlo k žádné změně v průměrné srdeční frekvenci mezi návštěvami (72,7 ± 8 vs. 72,5 ± 8/min; p = 0,756) a nebyla zaznamenána žádná změna výskytu supraventrikulární nebo komorové ektopie. Nebyl zjištěn rozdíl v EKG parametrech mezi symptomatickými a asymptomatickými skupinami. Při roční kontrolní návštěvě po infekci covid-19 nedošlo ke změně variability srdeční frekvence hodnocené pomocí SDNN (V1 vs. V2 156,6 ± 40,6 vs. 156,0 ± 38,0; p = 0,855), rMSSD (V1: 33 ± 13,95 vs. 30,6 ± 12,89; p = 0,175) a trianglu (V1: 28,5 ± 7,8 vs. 29,5 ± 8,8; p = 0,488). Hodnotili jsme přítomnost supraventrikulárních a komorových arytmií a monitorování EKG neprokázalo žádnou významnou patologii. Závěr: Navzdory mnoha informacím o srdečním postižení způsobeném SARS-CoV-2 naše studie nenaznačuje zvýšené riziko vzniku arytmií po covidu-19 v ročním sledování. Na základě našich výsledků se po zotavení z covidu-19 nedoporučuje rutinní monitorování EKG. © 2025, ČKS.

Cíl: Cílem této studie je vyhodnotit účinnost a bezpečnost 1940nm diodového laseru pro endovenózní laserovou ablaci (EVLA) v porovnání s vlnovými délkami 1064 nm a 1470 nm. Studie validuje teoretické výhody vysoké absorpce ve vodě u 1940 nm, konkrétně omezení šíření tepla mimo žilní stěnu, korelací dlouhodobých klinických výsledků s kvantitativními daty z 3D numerického teplotního modelování. Metody: Byl analyzován prospektivní 15letý klinický registr (2010-2025) zahrnující 5 086 pacientů, rozdělených do sekvenčních kohort léčených lasery 1 064 nm (15 W), 1 470 nm (10 W) a 1 940 nm (8 W). Souběžně byl vyvinut časově závislý 3D model konečných diferencí řešící Pennesovu rovnici biologického přenosu tepla. Model kvantifikoval kumulativní tepelnou zátěž perivenózní tkáně a radiální teplotní profily pro každou vlnovou délku. Výsledky: Numerické simulace prokázaly, že vlnová délka 1 940 nm snižuje tepelnou zátěž perivenózní tkáně více než 30násobně oproti 1 064 nm a striktně omezuje teplo na cílovou žílu. Klinicky dosáhl protokol 1 940 nm (8 W) míry uzávěru žíly > 98 %, shodné s lasery o vyšším výkonu, avšak při polovičním energetickém nastavení. To vedlo k minimální pooperační bolesti a nízké míře komplikací; sekundární kontroly byly nutné pouze u 4,4 % případů. Závěr: Vlnová délka 1 940 nm optimalizuje selektivní fototermolýzu maximalizací absorpce tepla v žilní stěně. To umožňuje efektivní ablaci při výrazně nižším výkonu, což zajišťuje procedurální úspěšnost při minimalizaci kolaterálního tepelného poškození a zvýšení komfortu pacienta. © 2026, ČKS.

Aortokoronární bypass (coronary artery bypass grafting, CABG) představuje i nadále základ chirurgického řešení komplexního srdečního onemocnění nebo pokročilé ischemické choroby srdeční. Přesto dlouhodobá úspěšnost CABG do velké míry závisí na systematickém sledování pacienta po výkonu na srdci. V časné pooperační době se sledování zaměřuje na prevenci arytmií, stabilitu hemodynamických poměrů a zjišťování případného perioperačního poškození myokardu, přičemž dlouhodobá péče zahrnuje pozorování funkce štěpu, úpravu rizikových faktorů a rehabilitaci. Novější údaje upozorňují na význam biomarkerů, jako jsou NT-proBNP, galektin-3 a adropin, spolu s používáním zobrazovacích metod, jako jsou "speckle tracking" echokardiografie a CT angiografie srdce. Multidisciplinární model s celostním přístupem k pacientovi je spojen s příznivějšími výsledky a vyšší kvalitou života po CABG. © 2026, ČKS.

Prague, November 2–4, 2025

Překlad dokumentu vypracovaný Českou asociací preventivní kardiologie České kardiologické společnosti

Cíl: CHA₂DS₂-VASc (srdeční selhání, hypertenze, věk > 75 let, diabetes mellitus, cévní mozková příhoda v anamnéze, cévní onemocnění, věkové rozmezí 65-74 let, pohlaví) a HAS-BLED (hypertenze, abnormální funkce ledvin/jater, cévní mozková příhoda, nestabilní INR, starší osoby, drogy/alkohol) jsou skórovací systémy, s jejichž pomocí lze hodnotit možnost vzniku cévní mozkové příhody a krvácení při fibrilaci síní. Cílem naší studie bylo posoudit vztah mezi implantovatelnými kardiovertery-defibrilátory (ICD) a hodnotami skóre CHA₂DS₂-VASc a HAS-BLED. Metody: Po kontrole údajů o pacientech starších 18 let, jimž byl v období 2014-2019, bez ohledu na důvod, implantován ICD a u nichž bylo zjištěno, že jejich kardiostimulátor byl alespoň dvakrát zkontrolován v půlročním intervalu, bylo do naší retrospektivní studie zařazeno celkem 398 pacientů. Skóre CHA₂DS₂-VASc a HAS-BLED byla vypočtena během implantace zařízení a při posledním kontrolním vyšetření. Výsledky: Léčba s použitím ICD se prováděla u 148 pacientů (vhodný výboj [n = 118] a nevhodný výboj [n = 30]); ICD nemělo implantováno 250 pacientů. Skóre CHA₂DS₂-VASc a HAS-BLED byla v obou skupinách podobná (p = 0,64, resp. p = 0,60). Skóre CHA₂DS₂-VASc a HAS-BLED byla při délce sledování s mediánem 5,5 roku u pacientů s vhodným a nevhodným výbojem podobná (p = 0,89, resp. p = 0,85). Podle multivariační regresní analýzy jsou nezávislými rizikovými faktory léčby pomocí ICD snížená ejekční frakce, použití jednodutinového ICD a dlouhodobý odstup od implantace (p < 0,05). Závěry: Hodnoty CHA₂DS₂-VASc a HAS-BLED nejsou spojeny s léčbou pomocí ICD. © 2021, ČKS.

Cíl: Stenóza ostia postranní větve (side branch, SB) je častou bifurkační lézí, přitom o optimální strategii její léčby se stále vede diskuse. Ačkoli je účinnost optimální farmakoterapie dobře známa, i nadále je srovnání farmakoterapie a perkutánní koronární intervence (PCI) předmětem sporu. Metodika: Celkem bylo retrospektivně hodnoceno 357 po sobě následujících pacientů s izolovanou stenózou ostia SB (klasifikace 0.0.1 podle Mediny). Pacienti byli rozděleni do dvou skupin; pacienti pouze s farmakoterapií (n = 305) a pacienti podstupující PCI (n = 52). Revaskularizace cílové tepny (target vessel revascularization, TVR), infarkt myokardu (IM) a mortalita byly hodnoceny jako závažné nežádoucí kardiovaskulární příhody (major adverse cardiovascular events, MACE). Výsledky: Průměrný věk pacientů byl 58,2 ± 10,3 roku. Sto dva pacientů (28,6 %) byly ženy. Dvě stě sedmdesát devět pacientů (78,2 %) mělo lézi na diagonální větvi, zatímco 78 (21,8 %) jich mělo lézi na levé marginální větvi. Poměr stenóz SB (70 ± 16; 88 ± 13; p < 0,001) a délka léze SB (7,5 ± 6,6; 14,7 ± 6,0; p < 0,001) byly větší ve skupině s PCI. Častou metodou PCI byla implantace stentu do ostia SB (38 pacientů [73,1 %]). Mezi skupinami nebyly nalezeny žádné statisticky významné rozdíly v častosti TVR (1,3 % vs. 1,9 %; p = 0,277; farmakoterapie vs. PCI), incidenci IM (8,2 % vs. 7,7 %; p = 0,302; farmakoterapie vs. PCI), v mortalitě (10,2 % vs. 9,6 %; p = 0,095; farmakoterapie vs. PCI), ani v incidenci MACE (18,0 % vs. 15,4 %; p = 0,113; farmakoterapie vs. PCI). Navíc Kaplanova-Meierova analýza dlouhodobého přežití nezjistila mezi skupinami žádné rozdíly v častosti TVR (log-rank p = 0,247), incidenci IM (log-rank p = 0,295), v mortalitě (log-rank p = 0,086) ani v incidenci MACE (log-rank p = 0,107). Závěry: U pacientů se stenózou ostia postranní větve jiné cévy než hlavního kmene levé věnčité tepny se jako vhodná a optimální léčebná strategie jeví farmakoterapie místo PCI. © 2024, ČKS.

Úvod: U pacientů s fibrilací síní užívajících nová perorální antikoagulancia (NOAC) je nezbytné kontinuální užívání léků. Vyšší věk a polymorbidita mohou ovlivnit compliance související s antikoagulační léčbou. Metody: Observační kohortová studie (STROBE) hodnotila compliance pacientů s vybranými kardiovaskulárními diagnózami a dalšími komorbiditami, kteří dostávali NOAC a ambulantní péči na specializovaných klinikách v České republice, v dotazníkovém průzkumu v období od dubna do května 2023. Výsledky: Pacienti splňující kritéria studie byli osloveni ošetřujícím lékařem k zařazení do studie (4 kardiologické a 1 neurologická ambulance). Studie se zúčastnilo celkem 274 pacientů (146 žen, 128 mužů) s hlavní diagnózou fibrilace síní a alespoň jednou potvrzenou vedlejší diagnózou srdečního infarktu, mozkového infarktu, tranzitorní ischemické ataky (TIA), obezity, arteriální hypertenze nebo diabetes mellitus. Statistická analýza potvrdila, že pacienti s anamnézou cévní mozkové mozkové příhody nebo TIA měli vyšší počet pravidelných kontrolních návštěv (jednou za tři měsíce) (p = 0,002492). Analýza dat dále prokázala, že pacienti, kteří byli léčeni kratší dobu, měli tendenci k častějším pravidelným kontrolním návštěvám (délka léčby do 3 měsíců/průměrná kontrola 1,7krát; 3-5 měsíců/0,9krát; 6-12 měsíců/0,7krát). U jednoho pacienta (55 let) s paroxysmální fibrilací síní a diagnózou TIA, který deklaroval nepravidelnost užívání NOAC po dobu 3-5 měsíců léčby, byla zjištěna recidiva TIA. Závěr: Ve sledovaném souboru byla zjištěna vysoká zátěž dalšími komorbiditami spolu s nedostatečnou deklarací pravidelnosti užívání medikace NOAC a z toho plynoucích rizik. Vzhledem k narůstajícímu počtu předepsaných NOAC je nezbytná vhodná edukace pacientů, zejména u starších pacientů s vysokým rizikem cévní mozkové příhody.

Hypertenze jako globální zdravotnický problém stále není dostatečně léčena; výsledkem jsou změny ve struktuře a funkci srdce, které jsou spojeny s hypertenzní nemocí srdce (hypertensive heart disease, HHD). Přitom se při nádorovém onemocnění s charakteristickou abnormální proliferací buněk začínají buňky chovat jinak a jinak odpovídat na léčebné strategie. Přes značné úsilí zůstávají některé druhy nádorů nevyléčitelné, což znamená, že kardiovaskulární onemocnění a nádorová onemocnění představují celosvětově hlavní příčiny úmrtí na nepřenosná onemocnění. Ve snaze získat další informace o této shodě jsme provedli průřezovou studii incidence nádorových onemocnění u pacientů s HHD léčených ve všeobecné nemocnici dr. Soetoma. Průměrný věk hodnocené populace byl 58,1 roku a průměrná hodnota BMI 25,9. Nalezli jsme statisticky významnou spojitost mezi pohlavím a dobou od stanovení diagnózy hypertenze na jedné straně a přítomností nádorového onemocnění u populace s HHD na straně druhé. Získané údaje konkrétně ukazují, že u žen s HHD existuje vyšší pravděpodobnost vzniku některých typů karcinomů, zvláště prsu a gynekologických. Další typy nádorů byly nalezeny v prostatě, krvi a v lymfatickém systému, hlavě a krku, v plicích, štítné žláze a v ledvinách. Analýza nicméně neprokázala spojitost mezi dobou od stanovení diagnózy hypertenze a prevalencí nádorového onemocnění. Za zmínku stojí zvláště zjištění starších studií, že korelace mezi nádorovým onemocněním a hypertenzí nesouvisí s užíváním antihypertenziv, protože stejné riziko lze pozorovat i u neléčených pacientů. Několik rizikových faktorů společných pro hypertenzi a nádorová onemocnění ukazuje na překryv základních molekulárních patofyziologických mechanismů obou onemocnění. Budoucí, lépe navržené studie se musejí zaměřit na další společné faktory hypertenze a nádorových onemocnění u větších souborů pacientů. © 2024, ČKS.

Akutní končetinová ischemie (acute limb ischemia, ALI) představuje zásadní hrozbu pro životaschopnost končetin vyžadující urgentní revaskularizační intervence. V této kazuistice popisujeme případ 47leté Asiatky s bilaterální ALI v důsledku těžké mitrální stenózy (MS) revmatické etiologie a fibrilace síní (FS) se zanedbanou úpravou mezinárodního normalizačního poměru (INR). Pacientka byla přivezena do nemocnice s náhlou klidovou bolestí obou dolních končetin, již namodralých a naprosto bez čití. Echokardiografické vyšetření prokázalo těžkou MS revmatické etiologie spolu s trombem v oušku levé síně. CT angiogram odhalil téměř úplně obturující trombus v místě odstupu horní břišní aorty. Okamžitě byla provedena bilaterální tromboembolektomie, po níž došlo ke zlepšení stavu, a pacientka byla nakonec propuštěna z nemocnice ve stabilizovaném stavu. Pro optimální výsledek v případě ALI zahrnujících současně MS a FS jsou absolutně nezbytné vhodná antikoagulační terapie, důsledné monitorování INR a použití vhodné strategie k náhradě chlopně. © 2024, ČKS.

Tato kazuistika popisuje zkušenosti s katetrizační implantací bioprotézy MyVal (Meril Life Sciences) s cílem odstranit těžkou insuficienci biologické mitrální chlopně, k jejíž degeneraci došlo v průběhu nepřetržitých vojenských operací a s tím souvisejících leteckých poplachů a výpadků proudu, což komplikovalo logistiku popisovaného výkonu. © 2024, ČKS.

Cíl: Analyzovat frekvenci časných pooperačních komplikací a identifikovat prediktory dlouhodobého pobytu na jednotce intenzivní péče (JIP) po Bentallově operaci. Materiály a metody: V této retrospektivní studii byly použity údaje ze zdravotní dokumentace dospělých pacientů (ve věku 18-75), kteří v letech 2012 až 2021 prodělali Bentallovu operaci pro aneurysma na vzestupné aortě. Podle délky pobytu na JIP byli pacienti rozděleni do dvou skupin: délka pobytu na JIP do 3 dnů (1. skupina) a délka pobytu na JIP nad 3 dny (2. skupina). K určení prognostických rizikových faktorů byla provedena univariační i multivariační analýza (logistická regrese). Výsledky: Mezi hlavní charakteristiky pacientů ve 2. skupině patřily jednoznačně vyšší věk (p = 0,005), z komorbidit častější přítomnost arteriální hypertenze (p = 0,044) a statisticky významně nižší vstupní glomerulární filtrace (GF) (p = 0,045). V případě 2. skupiny pacientů byl kvůli vyšší incidenci krvácení ve srovnání s 1. skupinou sběrný zásobník (cell saver) použit 3,6krát častěji (p = 0,0005) při téměř 6násobně (p = 0,0037) vyšší potřebě retorakotomie v důsledku krvácení, při 4,3krát (p = 0,0002) vyšší incidenci akutní renálního selhání a 3,3krát (p = 0,0004) častějším akutním respiračním selhání. Multivariační logistická regrese identifkovala dva nezávislé prediktory dlouhodobého pobytu na JIP: délku mechanické ventilace (OR 1,204 [CI 1,053-1,377], p = 0,007) a rozvoj akutního renálního selhání (OR 4,069 [CI 1,040-15,923], p = 0,044). Závěry: Aby se předešlo peroperačním a pooperačním komplikacím, je sice nutno léčit všechny pacienty stejně, ale pacientům s faktory zvyšujícími riziko dlouhodobého pobytu na JIP je nutno věnovat obzvláštní pozornost.

Až do konce 19. století se na srdce nahlíželo jako na v jistém smyslu "nedotknutelný" orgán. V roce 1895 napsal známý chirurg Stephen Paget, že "výkony na srdci nejspíše dosáhly hranice nastavené přírodou, (protože) žádné nové metody a žádné nové objevy nedokážou překonat přirozené obtíže doprovázející poranění srdce". Nicméně chirurgové jako Axel Cappelen v Norsku v roce 1895 a Němec Ludwig Rehn se v roce 1896 odvážili vstoupit do této tabuizované oblasti a řešit bodná poranění srdce; tak začala éra kardiochirurgie. Později dvě světové války poskytly válečným veteránům, jakými byli George Gray Turner, Henry Souter, Dewitt E. Harken, Wilfred Gordon Bill Bigelow, Walton Lillehei, John Gibbon, Vasilii Kolesov, Nikolai Amosov, Christian Cabrol a mnoho dalších, četné příležitosti k hledání způsobů léčby poranění srdce. Na přelomu století nabyla revmatická horečka s endokarditidou téměř epidemických rozměrů; výsledkem bylo, že se postižení mitrální chlopně stalo běžnou komplikací. Intenzivní pátrání po chirurgickém řešení si vyžádalo dlouhou řadu experimentů, jež prováděli chirurgové Alexis Carrel a Tuffier v roce 1914, Elliot C. Cuttler v roce 1923 a sir Henry Souttar v roce 1925. Operace malého pacienta se syndromem modrého dítěte, kterou v roce 1944 provedli Blalock a Taussigová, prokázala, že výkony na srdci jsou možné. Za začátek moderní éry kardiochirurgie lze považovat rok 1953, kdy John Gibbon popsal metodu kardiopulmonálního bypassu (cardiopulmonary bypass, CPB). Dějiny inovací v kardiochirurgii v období před CPB tak představují fascinující součást dějin medicíny. © 2023, ČKS.

Kontext: Mezi muži a ženami existují významné rozdíly v elektrokardiografických parametrech. Chybějí však údaje ohledně genderových rozdílů v indikacích a záznamech ambulantního monitorování EKG (AEM), zvláště u populací Středního východu. Cíl: Naším cílem bylo zkoumat genderové rozdíly ve vstupních EKG záznamech, indikacích a záznamech z AEM u irácké kohorty pacientů s indikací k AEM. Metody: U každého pacienta byly analyzovány vstupní EKG záznamy; jeho indikace a záznamy z AEM každého pacienta byly zdokumentovány. Výsledky: Do studie bylo zařazeno 100 jedinců (53 % skupiny tvořili muži, 47 % ženy). U pacientů bylo indikováno buď 24hodinové, nebo 48hodinové AEM. U žen bylo indikováno 48hodinové AEM častěji než u jejich mužských protějšků (19,1 % vs. 18,9 %). Hlavními indikacemi k AEM byly u mužů palpitace (26,41 %), bradykardie (16,98 %) a presynkopa (13,2 %), zatímco u žen to byly palpitace (34,04 %), presynkopa (23,4 %) a synkopa (14,89 %). Vstupní EKG záznam byl normální spíše u žen než u mužů (36,17 % vs. 20,75 %). Předčasné síňové stahy, fibrilace síní (FS), supraventrikulární tachykardie (SVT), komorové tachykardie (ventricular tachycardia, VT) a významné pauzy se vyskytovaly častěji u žen, přičemž předčasné komorové stahy a atrioventrikulární (AV) blokáda I. stupně byly zaznamenávány častěji u mužů. Závěr: Naše studie zjistila významné genderové rozdíly ve vstupních EKG záznamech, indikacích i záznamech z AEM. Důsledky těchto změn pro péči o pacienty a jejich výsledný zdravotní stav je nutno dále zkoumat.

Úvod: Hrudní pás umožňuje pořídit 1svodový EKG záznam. Získaná data byla validována pro měření srdeční frekvence a rovněž i pro detekci fibrilace síní díky srovnání s krátkými EKG záznamy z holterovského EKG měření u selektovaných pacientů. Zatím ale nebyla ověřena možnost vyhodnocení dlouhých EKG záznamů u neselektovaných kardiologických pacientů se širokým spektrem srdečních chorob. Metodologie a výsledky: Do studie bylo zařazeno 54 hospitalizovaných a 53 ambulantních pacientů a 54 zdravých kontrol (n = 161 celkově). U všech účastníků studie byl pomocí hrudního pásu Polar H10 pořízen 1-2hodinový EKG záznam (celkově 1 153 229 úderů srdce; průměrná srdeční frekvence 76,6/min; sinusový rytmus u 86,3 %, fibrilace síní zjištěna u 13,7 %; dokumentováno 0,46 % síňových extrasystol a 0,49 % komorových extrasystol). Z výše uvedeného počtu 1 153 229 srdečních tepů jich 1 128 319 bylo hodnoceno lékařem jako snadno interpretovatelných. Celkově tak bylo 2,16 % záznamu vyhodnoceno jako obtížně interpretovatelný nebo neinterpretovatelný šum (A: 2,31 %; B: 1,95 %; C: 2,20 %). Z EKG záznamu z hrudního pásu lékař při srovnání s 12svodovým EKG záznamem spolehlivě určil základní srdeční rytmus u většiny účastníků (u 51/54 [94,4 %] hospitalizovaných pacientů a u 100 % ambulantních pacientů a zdravých kontrol). U tří jedinců byl základní rytmus na EKG vyhodnocen jako nejasný. U všech tří byly všechny komplexy QRS stimulované. U hospitalizovaných pacientů byl EKG záznam z hrudního pásu zobrazený v reálném čase na mobilním telefonu srovnatelný s EKG záznamem z telemetrického monitorování (shoda v 53 z 54 případů; 98,1 %). Závěr: EKG záznam z hrudního pásu, pořízený u hospitalizovaných i ambulantních pacientů s různými typy poruch srdečního rytmu, stejně tak jako u zdravých kontrol, lze v každodenní praxi použít pro zhodnocení základního srdečního rytmu, záchyt fibrilace síní i extrasystol, a to při minimálním procentu obtížně hodnotitelných záznamů. Opatrnosti je třeba při interpretaci EKG záznamu u pacientů se stimulovaným rytmem a u pacientů s flutterem síní. Hrudní pás je tak možno použít pro kontinuální EKG monitorování, hodnocení srdečního rytmu i screening fibrilace síní. © 2022, ČKS.

Kontext: Cílem studie bylo zjistit závažnost zánětlivé odpovědi po výkonu PEARS (personalized external aortic root support) s vytvořením personalizovaného externího stentu pro aortální kořen ve srovnání se standardní profylaktickou operací aortálního kořene (standard prophylactic aortic root surgery, SPARS). Materiál a metody: Studie byla monocentrickou, retrospektivní analýzou nemocničních záznamů pacientů, u nichž byla v období 1998-2017 provedena buď PEARS (skupina PEARS), nebo SPARS (skupina SPARS). U všech pacientů se rutinně stanovovaly hodnoty C-reaktivního proteinu (CRP) a počet bílých krvinek (white blood count, WBC) a provádělo se echokardiografické vyšetření. Horečka byla definována jako tělesná teplota ≥ 38 °C. Diagnóza perikarditidy se stanovovala na základě nejméně tří známek z bolesti na hrudi, perikardiálního výpotku, elevace úseku ST, zvýšených hodnot CRP a tělesné teploty. Výsledky: Do skupin PEARS a SPARS bylo zařazeno 13, resp. 14 pacientů s indikací k profylaktické operaci aortálního kořene. Většina pacientů v obou skupinách měla Marfanův syndrom s kauzální mutací v genu pro fibrilin 1 (FBN1) (62 % vs. 79 %). Vstupní charakteristiky pacientů v obou skupinách byly podobné s výjimkou aortálního kořene, který byl ve skupině SPARS statisticky významně větší než ve skupině PEARS (60 ± 12 mm vs. 48 ± 5 mm; p = 0,003). Všechny operace byly úspěšné a proběhly bez větších komplikací. Nejvyšší hodnoty CRP a WBC byly statisticky významně vyšší ve skupině PEARS (264,5 ± 84,4 mg/l vs. 184,6 ± 89,6 mg/l; p = 0,034, resp. 15,2 ± 3,8 10⁹/l vs. 11,9 ± 3,3 10⁹/l; p = 0,029). Časná a recidivující horečka vyžadující opětovnou hospitalizaci se vyskytla častěji ve skupině PEARS (77 % vs. 36 %; p = 0,032, resp. 46 % vs. 7 %; p = 0,020). Časná a recidivující perikarditida vyžadující hospitalizaci byla rovněž častější ve skupině PEARS (31 % vs. 0 %; p = 0,024, resp. 31 % vs. 0 %; p = 0,024). Závěry: Metoda PEARS je velmi slibná chirurgická metoda; pooperační zánětlivá odpověď se však vyskytuje častěji a ve srovnání s metodou SPARS je závažnější. Tyto výsledky je však samozřejmě nutno dále zkoumat a ověřovat. © 2021, ČKS.

Kontext: Většina pacientů s optimální farmakologickou léčbou plicní arteriální hypertenze vykazuje klinické příznaky a trpí sníženou tolerancí zátěže i špatnou kvalitou života. V roce 2019 byl publikován dokument pracovní skupiny Evropské respirační společnosti (European Respiratory Society) pro cvičení a rehabilitaci pacientů s těžkou chronickou plicní hypertenzí, v němž se uvádí, že individuálně navržené a monitorované cvičební programy jsou pro z klinického hlediska stabilizované pacienty s farmakoterapií plicní hypertenze nejspíše bezpečné. V současné době je práce na rehabilitačních intervencích specifických pro jedince s plicní arteriální hypertenzí teprve ve stadiu výzkumu. Předkládáme předběžné výsledky rozsáhlejší studie s cílem ukázat účinnost individuálně navrženého 12týdenního domácího cvičebního programu v tom, že zlepšuje toleranci zátěže i kvalitu spánku a omezuje emoční vypětí pacientů s plicní arteriální hypertenzí. Metody: Popisované výsledky byly získány v prospektivní randomizované kontrolované intervenční studii. Do analýzy byly zařazeny údaje 16 pacientů s plicní arteriální hypertenzí. Celá skupina absolvovala komplexní tréninkový program sestávající z 12týdenního individuálně navrženého cvičení, edukace, informací o zásadách sebeovládání a telerehabilitace. Součástí programu byly i posilování svalstva, dechové aerobní cvičení i relaxační techniky. Výsledky: V trénované skupině bylo zaznamenáno statisticky významné průměrné prodloužení vzdálenosti překonané v 6minutovém testu chůze (6MWT) (Δ = 51,7 ± 45,1 m). U šesti účastníků studie (66,7 %) z trénované skupiny a dvou pacientů (28,6 %) z kontrolní skupiny byl pozorován minimální klinicky významný rozdíl ve vzdálenosti překonané v 6MWT (25-33 m). V trénované skupině se výsledky IP_submax testu změnily statisticky významně (Δ = 9,8 ± 4,7 cm H₂0). V sebeposuzovacím dotazníku kvality spánku se hodnoty PSQI zlepšily ze špatné na dobrou u čtyř (44,5 %) pacientů z trénované skupiny. Skóre podškál nemocniční deprese a úzkosti (HADS) potvrdila klinicky významný úbytek symptomů úzkosti v obou skupinách. U symptomů deprese nebyly klinicky významné změny nalezeny. Nebyly zaznamenány žádné nežádoucí účinky. Závěr: U pacientů se stabilizovanou plicní arteriální hypertenzí námi hodnocený 12týdenní individuálně navržený domácí cvičební program účinně zlepšuje jejich funkční kapacitu (toleranci zátěže) i kvalitu spánku. Další zdokonalení metodologie cvičebních programů v oblasti plicní arteriální hypertenze si vyžádá další studie. Tento text přináší předběžné výsledky dosud probíhající studie. © 2021, ČKS.

Úvod: Chirurgická terapie fibrilace síní (FS) je běžnou a osvědčenou metodou léčby této arytmie, a to buď jako samostatný výkon, nebo výkon spojený s kardiochirurgickou operací z jiné indikace (konkomitantní výkon). I přes vysokou účinnost chirurgické léčby dochází k recidivám arytmií. Tyto arytmie jsou často rezistentní k farmakoterapii (díky velkému jizevnatému substrátu) a elektroanatomické mapování s katetrizační ablací je výrazně účinnější. Arytmogenní jizevnatý substrát je následkem jednak primárního srdečního onemocnění (stojícího za dilatací síní) a jednak přímo chirurgické intervence (incize, místa vstupu kanyl, linie výkonu maze s obnoveným vedením na těchto blocích).
Metoda a soubor pacientů: Od ledna roku 2010 do listopadu roku 2015 jsme na našem pracovišti provedli elektroanatomické mapování a ablaci u 92 pacientů s recidivou arytmie po konkomitantní chirurgické léčbě fibrilace síní. Po radiofrekvenční ablaci byl u pacientů monitorován rytmus v půlročních intervalech (24hodinové holterovské EKG monitorování, sedmidenní smyčkový rekordér, u části pacientů i implantovanými kardiostimulátory nebo implantabilním smyčkovým záznamníkem). Průměrná velikost levé síně (PLAX) byla 50 mm, 59 % pacientů mělo operaci mitrální chlopně, 54 % trikuspidální chlopně, operaci vrozené vývojové vady podstoupilo 16 % pacientů, 17 % kardiochirurgickou reoperaci. Z uvedeného vyplývá, že se jedná o pacienty s velkým jizevnatým substrátem.
Výsledky: Výkon maze vedl k organizaci rozsáhlého jizevnatého síňového arytmogenního substrátu (recidivující arytmie po maze jsou častěji pravidelné síňové tachykardie [AT], zatímco mezi arytmiemi, pro které byla maze u pacienta indikována, převládá FS). Všichni pacienti dosáhli 12. měsíční kontroly, 80 % pacientů mělo 24. měsíční kontrolu. Časnou recidivu po ablaci (od výkonu do třetího měsíce) mělo 21 % pacientů. Časná recidiva po ablaci byla statisticky významně spojena s recidivou arytmie do 12 měsíců (p = 0,003) i s recidivou do 24. měsíce (p = 0,003). Třiasedmdesát procent pacientů ve 12. měsíci a 53 % ve 24. měsíci nemělo rekurenci FS nebo síňové tachykardie. Celkem jsme ablovali 146 arytmií, tj. jedna třetina pacientů měla více než jednu arytmii. Ve 24 % se jednalo o perzistentní FS, ve 13 % o paroxysmální FS a v 53 % o pravidelnou síňovou tachykardii. Více než polovina pravidelných síňových tachykardií pocházela z levé síně (LS) (většinou perimitrální flutter síní). Zbytek arytmií pochází z pravé síně (v polovině případů typický flutter síní). Sedmapadesát procent pacientů mělo obnovené vedení na mitrálním isthmu (u jedné třetiny byla nutná ablace v koronárním sinu). Žádná z plicních žil nedominovala v počtu rekonexí. Nález výrazné redukce amplitudy signálu v celé LS byl asociován s vyšším rizikem akutního selhání ablace (p = 0,001). Akutní selhání ablace bylo spojeno s trendem k vyššímu riziku recidivy ve 12. měsíci (p = 0,07). Zjistili jsme trend vyšší četnosti výskytu AT z pravé síně u pacientů po operaci pro vrozenou srdeční vadu (VSV) (p = 0,06). Diagnóza arteriální hypertenze byla spojena s trendem k vyššímu riziku recidiv arytmií (p = 0,13). Nenašli jsme žádný vztah mezi typem arytmie na EKG před ablací (EKG, dle kterého byla u pacienta stanovena indikace k ablaci) a rizikem recidivy po ablaci.
Závěr: I přes rozsáhlý arytmoge

Kontext: Terapie sacubitril/valsartanem (S/V) zlepšuje prognózu pacientů s chronickým systolickým srdečním selháním v porovnání s léčbou inhibitory angiotensin konvertujícího enzymu (ACEI). Cílem studie bylo zhodnotit první vlastní zkušenosti s terapií S/V u stabilních pacientů se systolickým srdečním selháním.
Metodika: Do sledování byla zařazena skupina 12 pacientů s chronickým systolickým srdečním selháním (jedenáct mužů, jedna žena). Celkem 41,7 % pacientů mělo srdeční selhání v důsledku ischemické choroby srdeční (ICHS). Průměrná funkční třída NYHA byla 2,7 a průměrná ejekční frakce levé komory činila 26,5 %. Pacienti byli převedeni z terapie ACEI/blokátoru receptoru pro angiotensin II (ARB) na S/V. Laboratorní vyšetření, Minnesotský dotazník kvality života a šestiminutový test chůzí byly provedeny před změnou medikace a po třech měsících.
Výsledky: Převod z ACEI/ARB na S/V nebyl spojen se žádnou nepříznivou příhodou. Terapie S/V vedla po třech měsících k poklesu systolického i diastolického krevního tlaku (-14,8, resp. -9,6 mm Hg) a poklesu sérové koncentrace draslíku (-0,27 mmol/l, všechna p < 0,05). Nedošlo ke zhoršení renálních funkcí (koncentrace kreatininu -7,8 µmol/l, p = 0,12, odhadovaná glomerulární filtrace +0,08 ml/s/1,73 m2, p = 0,14). Nedošlo ke změně koncentrace natriuretického peptidu typu B (BNP, p = 0,18), ale zaznamenali jsme významný pokles N-terminálního fragmentu BNP (NT-proBNP) (medián 1 012 ng/l před konverzí, 559,4 ng/l za tři měsíce,
p = 0,005). Rovněž jsme zaznamenali malý, ale signifikantní pokles vysoce senzitivního troponinu T (hs-cTnT, medián před konverzí 14,76 ng/l, 12,63 ng/l za tři měsíce, p = 0,001). Došlo ke zlepšení kvality života pacientů (zlepšení v Minnesotském dotazníku kvality života o osm bodů, p = 0,006) a k prodloužení vzdálenosti v šestiminutovém testu chůzí (+55 metrů, p = 0,0007), což nebylo na vrub zvýšeného úsilí.
Závěr: Konverze z ACEI/ARB na S/V se jeví u stabilních nemocných s chronickým systolickým srdečním selháním jako bezpečná a vede ke zlepšení tolerance námahy a kvality života.

Nové onemocnění pod označením COVID-19 (coronavirus disease 2019), tedy těžký akutní respirační syndrom vyvolaný koronavirem 2 (severe acute respiratory syndrome coronavirus 2, SARS-CoV-2), v současnosti představuje naléhavý problém veřejného zdraví v celosvětovém kontextu (public health emergency of international concern, PHEIC). Podle některých studií může SARS-CoV-2 vést ke kardiovaskulárním komplikacím, jako jsou myokarditida, poškození myokardu, akutní infarkt myokardu, arytmie, srdeční selhání a kardiomyopatie. Bylo prokázáno, že diagnóza COVID-19 stanovená u pacientů s již přítomnými komorbiditami, např. onemocněním srdce, je spojena s vyšším rizikem úmrtí. Při vyšetřování a léčbě pacientů s onemocněním COVID-19 musí mít proto lékaři tyto možné kardiovaskulární komplikace na paměti; ty ve spojení s onemocněním COVID-19 jsou také hlavním tématem tohoto přehledu. © 2020, ČKS.

Srdeční selhání - jako jeden z nejčastějších důvodů pro hospitalizaci - představuje významný problém veřejného zdraví. Jeho prognóza je nepříznivá a optimální péče o pacienty s tímto onemocněním je dlouhodobě velmi náročná. Tato kazuistika popisuje případ 67letého muže s chronickým srdečním selháním se sníženou ejekční frakcí (heart failure with reduced ejection fraction, HFrEF), u něhož i přes optimální medikamentózní léčbu přetrvávaly symptomy a který odmítal zavedení implantabilního kardioverteru-defibrilátoru (ICD) jako prevenci náhlé srdeční smrti. Zahájili jsme podávání kombinace sacubitril/valsartan a po třech měsících léčby jsme zaznamenali významné zmírnění symptomů se sníženou zátěží arytmiemi, a po šesti měsících dokonce i zlepšení echokardiografických parametrů, což umožnilo zrušit indikaci ICD.

Úvod: Zajištění dobré kvality života je důležitý cíl léčby pacientů s komplexní cyanotickou vrozenou srdeční vadou (VSV). V literatuře však neexistuje shoda o kvalitě života těchto pacientů. Cílem naší studie bylo zhodnocení kvality života a výskytu depresí u dospělých s původně komplexní cyanotickou VSV v dlouhodobém odstupu od operace. Metody: Vyšetřili jsme celkem 212 dospělých po operaci komplexní cyanotické VSV a 86 zdravých kontrol pomocí dotazníku hodnocení kvality života SF-36 a Zungova dotazníku hodnocení deprese. Všichni pacienti byli dále dotázáni na subjektivní hodnocení vlivu VSV na jejich život, na fyzické aktivity, funkční třídu NYHA, vzdělání, zaměstnání, počet dětí a všichni podstoupili echokardiografické vyšetření. Výsledky byly srovnány se skupinou 32 neoperovaných pacientů s komplexní cyanotickou VSV, jejichž výsledky jsme publikovali v minulosti. Výsledky: Výskyt deprese se významně nelišil mezi skupinou operovaných s VSV a zdravými kontrolami. Těžká deprese byla u 8,5 % pacientů s operovanou komplexní cyanotickou VSV a u 7 % zdravých kontrol (p = 0,816). Mezi neoperovanými pacienty s perzistující cyanózou byl výskyt těžké deprese významně vyšší (28,1 %) oproti operovaným (p = 0,003). Kvalita života hodnocená pomocí dotazníku SF-36 se významně nelišila mezi pacienty s operovanými komplexními VSV a kontrolami, kromě horšího vnímání obecného zdraví, hodnocení fyzických funkcí a fyzického omezení činností. Závěr: Pacienti s operovanou komplexní cyanotickou VSV mají v dospělosti dobrou kvalitu života, srovnatelnou s kontrolní skupinou zdravých jedinců, zatímco neoperovaní pacienti s perzistující cyanózou u komplexní VSV mají významně vyšší počet depresí. © 2019, ČKS.

Úvod: Sekundární kardiovaskulární (KV) prevence po prodělaném infarktu myokardu (IM) je neméně důležitá než léčba akutního IM. Lepší KV prevence může rozhodující měrou přispět k pokračování pozitivních trendů KV morbidity a mortality v České republice v posledních třech desetiletích. Cíl: Stanovit, jak jsou do praxe implementována nedávná evropská doporučení pro sekundární prevenci ischemické choroby srdeční (ICHS) (2012). Metodika: Konsekutivně a retrospektivně bylo vybráno 624 pacientů, mužů a žen ve věku ≤ 80 let, hospitalizovaných pro akutní koronární syndrom a/nebo chirurgickou či katetrizační koronární revaskularizaci. Byl proveden rozbor chorobopisů a následně byli ambulantně vyšetřeni respondenti, minimálně šest měsíců, maximálně dva roky po přijetí k hospitalizaci. Výsledky: Celkem bylo vyšetřeno 406 respondentů. Z nich 20 % byli aktivní kuřáci, 44,8 % bylo obézních (BMI ≥ 30), v pásmu nadváhy a obezity (BMI ≥ 25) bylo 85,5 % respondentů, centrálně obézních (obvod pasu ≥ 102 cm u mužů, ≥ 88 cm u žen) 70,2 %, doporučované fyzické aktivity (30 minut 5× týdně) nedosáhlo 85 %. Krevní tlak zvýšený nad hodnoty požadované v doporučeních kardiovaskulární prevence z roku 2012 (≥ 140/90 mm Hg, u diabetiků ≥ 140/80 mm Hg) mělo 55,1 % pacientů, zvýšený LDL-cholesterol (≥ 1,8 mmol/l) 63,5 % pacientů. Diabetes (známý a nově diagnostikovaný) vykazovalo 41,2 % respondentů, prediabetes 23,4 %. Při použití glukózového tolerančního testu to bylo 44,7 %, respektive 32,3 %. V době našeho vyšetření bylo 88,4 % pacientů léčeno antiagregancii, 81,3 % beta-blokátorem, 78,8 % inhibitory angiotenzin konvertujícího enzymu (ACEI) nebo antagonistou receptoru ATII, 92,1 % statinem, 92,9 % prodělalo koronární revaskularizaci. Závěr: Většina pacientů v sekundární prevenci ICHS má nezdravý životní styl - nezdravou dietu a nedostatečnou pohybovou aktivitu. Prevalence nadváhy, obezity a diabetu je velmi vysoká, prevalence obezity a centrální obezity se dále zvýšila. Farmakoterapie je v sekundární prevenci používána u většiny pacientů, ale doporučených hodnot krevního tlaku, lipidového a glycidového metabolismu je dosahováno jen u menšiny.

Kontext: Ačkoliv na depresi se v doporučeních AHA a EACPR již pohlíží jako na rizikový faktor kardiovaskulárních onemocnění (KVO), k dispozici máme málo genderově zaměřené literatury. Studie prokázaly, že prevalence deprese může být v určitém věku u žen vyšší a predisponuje ženy k úmrtí z kardiovaskulárních (KV) příčin významněji než muže. Cíl: Cílem našeho článku bylo podat přehled současných důkazů svědčících pro prevalenci KVO a deprese u žen, nalézt spojitost mezi depresí a KVO u této populace a určit možné biologické mechanismy, které zodpovídají za tento vztah. Metody: Procházeli jsme původní sdělení a metaanalýzy publikované před 20. 4. 2019. Výsledky: Náš přehledový článek rozpoznal konzistentní spojitost mezi depresí a KVO u žen a prediktivní hodnotu deprese u mortality z KV příčin, také jsou zde zdůrazněny některé možné patofyziologické mechanismy zodpovědné za tento vztah zvláště u žen. Závěry: Ženy častěji zažívají nedostatečnou sociální podporu a sociální integraci stejně jako depresi, která vede k nežádoucím parametrům týkajícím se KVO a zesiluje riziko úmrtí z kardiálních příčin, časné hodnocení psychosociálních rizikových faktorů i u žen s nízkým rizikem KVO bude prvořadé pro to, abychom se vyhnuli budoucím komplikacím a definovali efektivní načasování kognitivně založené intervence. © 2019, ČKS.

Úvod: Je prokázáno, že rehabilitační cvičení je přínosnou formou nefarmakologické léčby pacientů se stabilní plicní arteriální hypertenzí (PAH). Většina studií hodnotila i výsledky programů nabízených v nemocnicích a prováděných pod odborným dohledem. Je třeba zajistit lepší přístup pacientů k této významné formě intervence; současně je nutno zaměřit výzkum i na dlouhodobé účinky programů cvičení prováděného samotnými pacienty v domácím prostředí. Cílem naší studie bylo zhodnotit adherenci, bezpečnost i účinek 12týdenního individualizovaného programu cvičení v domácím prostředí pro pacienty s idiopatickou PAH. Metody: Náš projekt byla prospektivní pilotní nekontrolovaná intervenční studie. Pro účast v ní bylo z lotyšského registru PAH vybráno šest pacientů s idiopatickou PAH, potvrzenou pravostrannou srdeční katetrizací. Následně byl vypracován 12týdenní cvičební program přizpůsobený každému pacientovi podle jeho funkčního stavu a domácího prostředí. Program byl zaměřen na posilování, dechová, aerobní cvičení i techniky relaxace nervového systému i svalstva, monitorování sebekontroly, každotýdenní kontrolu pacienta telefonem a osobní návštěvy v ordinaci, kde fyzioterapeut mohl upravovat režim i sledovat jeho dodržování pacientem; současně se dbalo o maximální bezpečnost pacientů. Primárními sledovanými parametry z hlediska účinku programu byly zátěžová kapacita, způsob dýchání a kvalita života, z hlediska adherence to byly dny s cvičením a z hlediska bezpečnosti jakákoli příhoda jako "varovaní" během cvičení, neúplné zotavení a zhoršení symptomů plicní hypertenze. Výsledky: Výsledky prokázaly poměrně vysokou míru adherence k předepsanému cvičebnímu režimu (průměr 92,5 %). V průběhu programu nebyly zaznamenány žádné nežádoucí příhody. Výsledky prokázaly význam zajištění optimálních dovedností jak z hlediska objektivních sledovaných parametrů, tak subjektivních symptomů. Výsledky šestiminutového testu chůze (6-minute walking test, 6MWT) prokázaly, že vypracovaný program významně zlepšuje zátěžovou kapacitu (průměrné zlepšení 39 ± 17,5 m). U čtyř účastníků (66,7 %) byl pozorován minimální klinicky významný rozdíl (minumum clinically important difference, MCID) ve vzdálenosti překonané pacienty s PAH při 6MWT (25-33 m). Statisticky významné zlepšení ve výchylkách pohybu hrudníku potvrzují změny ve způsobu dýchání naznačující větší zapojení bránice při dýchání po absolvování programu. Výsledky neprokázaly významné zlepšení v žádné z domén z dotazníku SF-36. Nicméně polovina účastníků studie dosáhla po absolvování programu hodnoty MCID (11 %) podle příslušných stupnic fyzického zdraví. Závěr: Předběžné výsledky této studie prokázaly, že vypracovaný individualizovaný program pro cvičení v domácích podmínkách je bezpečný, snadno jej lze provozovat a umožňuje postupně zvyšovat intenzitu zátěže; současně zlepšuje fyzický funkční stav klinicky stabilizovaných pacientů s idiopatickou PAH. Hypotéza této studie podporuje představu o nutnosti provádět další výzkum formou randomizovaných kontrolovaných studií s ověřováním dosud získaných výsledků. © 2019, ČKS.

Podán historický přehled mortalitních studií s inhibicí systému renin-angiotensin-aldosteron u nemocných s chronickým srdečním selháním. Od studie CONSENSUS po studii PARADIGM-HF je ukázáno, že zlatým standardem léčby jsou inhibitory angiotensin konvertujícího enzymu (ACE) / blokátory receptorů AT1 pro angiotensin II - sartany, spolu s blokátory mineralokortikoidních receptorů. Přímý blokátor reninu aliskiren a duální blokátor enalapril s inhibicí neprilysinu se ukázaly neúčinnými, na druhé straně nový duální inhibitor receptoru AT1 + inhibitor neprilysinu - sacubitril/valsartan - je novým léčebným přípravkem pro budoucnost léčby chronického srdečního selhání.